Faraon

Faraon Bolesława Pruse byl pro mě jednou z knížek, jejichž čas musí dozrát. Znáte to? Chodíte kolem knihovny, knížka z ní na vás juká, všichni vám říkají: přečti si to, a vy nic, chodíte kolem a děláte, že tam není. Pak nastane ta chvíle. Začtete se a vzápětí je tu úžas. A chuť do práce. Tak jsem žila s Faraonem od prvního pohlazení počítačové klávesnice až do dne premiéry dva a půl roku. Byl to krásný čas. Ideál toho, co si autor může přát: dlouhé hodiny strávené nad dějepisnými atlasy a pomocnou literaturou. Moudré, vědoucí a inspirující vedení dramaturgyně Jany Paterové. Konzultace s egyptoložkou Hanou Navrátilovou ve snaze být co nejdůslednější v historických reáliích. Absolutní spolehnutí se na zkušenost a instinkt režisérky Markéty Jahodové, možnost psát "na tělo" pro herce, které jsem si vysnila… Možná si řeknete: Co může dnešního posluchače zajímat na dávno zaprášeném příběhu z dob egyptských faraonů, vždyť dnešní čas, který žijeme, je tak jiný. A přece není! To, co jsem četla na stránkách Prusova románu, byl pro mě děj tak aktuální, až z toho mrazí v zádech. Ramses je mladý následník egyptského trůnu, tak trochu horká hlava, zapálený válečník. Před sebou má vidinu trůnu, chce na něj usednout po svém otci, chce vládnout dobře. Hodlá povznést svou zemi z chudoby pro dobro svého lidu i pro svou vlastní slávu. Jenže to, s čím se jako nový vládce Egypta musí utkat, je nepřehledný propletenec vztahů a vazeb, machinací, korupce, soukolí moci, které neúprosně mele a v němž prostý egyptský lid je jenom sumou zrnek písku, která mohou - mají - musí - být semleta na oltář "vyšších zájmů". Ramses za dobu dvou let od nástupnictví k trůnu ujde dlouhou cestu. Snaží se poznat realitu ze všech stran, hledá cestu, jak povznést říši z bídy a nespravedlnosti, ale všechny jeho zprvu ušlechtilé zájmy začínají tát jako jarní sníh… Je Ramses kladná postava? Nebo je na straně pravdy jeho tvrdý sok, velekněz Herhor? Nebo Tutmosis, Ramsesův přítel a jeho druhé já? (Ve zmíněných rolích uslyšíte Jiřího Langmajera, Filipa Blažka a Viktora Preisse.) Popravdě řečeno, nevím. I když možná bych to jako autorka dramatizace měla vědět. Ale to nevědění, ta nejistota, to cítění barevnosti povah a spletitosti vztahů, je možná pro mě na celém díle to nejdráždivější.