Cesta do Istanbulu

Píše se červen 1989. Dvaadvacetiletá Marta se vydává s Čedokem na autokarový zájezd do Istanbulu. Jede se prakticky přes celý Balkánský poloostrov k břehům Bosporu a zpět. Na zájezdě se Marta spojí s dvaceti devítiletou Monikou, která je ovšem jen kamarádka z nouze a podle toho to vypadá. Jejich dvojku doplňuje občas šedesátiletá Jarmila Paulinová, trpící syndromem zavírajících se dveří. Náhoda je svede v Bělehradě na pokoj. Po příjezdu do Istanbulu si obou dívek, začne díky Moničině drzosti všímat jeden místní mladík. Hodlá jim dělat průvodce městem a nejen to, což Martě není nijak příjemné. V jednu chvíli se má docela důvod bát. Je to však Monika, kdo se směje naposled. Na Balkáně vzrůstá národnostní napětí. Že by náhoda? Také mezi Martinými spolucestujícími se stávají velmi módní jisté řeči a trendy. Že by druhá náhoda? Největší hanbou je přiznat, že člověk nehýří penězi. A to tedy Marta nehýří. Ale nevadí. Desátého června, brzy nad ránem, se vrací do Prahy. Román nejen o cestování s hromadnými zájezdy a nejen v době, kdy se odehrává. Podvečerní Bratislava, noční Budapešť, rozlehlé roviny Slovinska a Srbska. Město Bělehrad, o kterém málokdo tušil, že na něj budou za deset let dopadat bomby. Vysoké hory Makedonie, pestré Skopje, krásná příroda u Ohridského jezera nedaleko Albánských hranic. Staré řecké město Soluň, rušná metropole Istanbul, kde se stýká Evropa s Asií, proti němu poměrně poklidná Sofie. Balkán a svět vůbec počátkem léta 1989 očima dvaceti dvouleté dívky, která neoplývá penězi, zato strašně ráda cestuje. No a samozřejmě řeší i otázky, které jí v jejím věku připadají aktuální.